Defragmentovat aneb Zády k výdělku, čelem k fotografii

Nejsou tomu ani čtyři roky, co jsem se přistěhoval do Prahy ze zahraničí. Zpočátku svého pobytu zde jsem o aktuální české fotografické scéně věděl úplné nic. Teď už si ale troufnu říci, že jsem měl dost času ji relativně dobře vysledovat a nasbírat dojmy. To, čeho se však ve finále domnívám, mne mrzí. Myslím, že by se nám hodila menší změna trajektorie. Nebo spíše návrat ke kořenům?

V Česku máme krásnou fotografickou historii. I na to, jak malou zemí jsme. V moderní době mi však osobně připadá, že se naše fotografická komunita poněkud fragmentovala a ztratila kouzlo, které jsem třeba miloval během svého dlouholetého žití v Londýně. Naše krásná a fotogenická země nemá nouzi o nadšené fotografy, talentované amatéry, zkušené profesionály, či zapálené začátečníky. Co nám však chybí je větší spolupráce.

Komunit vášnivých fotografů nemáme málo. U většiny z nich jsem si však všiml, že se zaměřují na podobný cíl. Ty komunity, které spojují nejvíce z nás co se počtu týká, známe všichni. Ať už jsou to zákazníci FotoŠkody, Megapixelu, Fotolabu, čtenáři DigiFoto, návštěvníci Fotoaparátu.cz, nebo třeba Paladixu. K tomu máme navíc ambasadory Canonu, Fujifilm X fotografy, Sony Gang, Nikonisty, fanoušky fotografů jako Rak, Juračka, či třeba Šibík. Netvrdím, že to platí u všech, ale u spousty výše zmíněných vše míří k jednomu cíli. Prodat. Ať už nějaký kurz, workshop, knihu, fotoaparát, stativ, či jakýkoliv jiný produkt.

Přední prodejci fototechniky v Česku jsou nám všem jasní. Své komunity si udržují relativně početné, ale málokdy vídám, že by byly provázané. Lidé přeci jen mají své oblíbence. Ambasadoři různých značek mohou být sebevíce zaměření na komunitu, jejich práce je však ve finále přitáhnout zákazníka k jejich značce. Slavní fotografové pak zase potřebují prodávat kurzy, knihy a “know-how”, když zrovna neloví zakázky od klientů. Znám to celé moc dobře. Jak jsem již v tomto blogu v minulosti zmínil, momentálně jsem zaměstnancem jednoho z výše zmíněných. To je však můj profesionální život. Co se snažím nastínit v tomto blogu s tím nemá nic společného. Teď mluvím sám za sebe v nezávislosti na tom, kdo mi platí nájem.

Možná se mýlím, ale chybí mi v Česku komunita fotografů, kteří spolu komunikují, fotografují, či se setkávají za jediným účelem. Lásce k fotografii jako médiu. Nebylo by parádní, kdyby se setkávali fanoušci FotoŠkody, Canon ambasadoři, oficiální Fujifilm X fotografové, FomeiTop návštěvníci, soutěžící z různých fotografických soutěží a třeba i větší jména české scény s výše zmíněnými talentovanými nadšenci, zkušenými profesionály a začínajícími amatéry ne však za účelem obchodu, ale pouze za účelem fotografie samotné? Nikdo by se nikomu nesnažil prodat tu nejnovější a nejlepší techniku. Nikdo by nenabízel svou poslední knihu. Nikdo by nenadhazoval svůj drahý zaoceánský workshop. Probírali bychom fotografii, fotili, prostě byli fotografové.

Není totiž nad to si s podobně smýšlejícimi sednout k čaji, kávě, pivu, limonádě, či jínému nápoji a prostě probírat, na čem kreativním zrovna pracujeme. Vyslechnout si konstruktivní kritiku od kompetentních umělců. Diskutovat o technikách, nebo nápadech. Neútočit na nikoho kvůli tomu, že fotí na jinou značku, než ten druhý. Neútočit na někoho, protože neví na jaký přesný druh filmu fotil McCurry v roce 1975. Slavit úspěchy druhých v jejich tvorbě. Navštívit jejich výstavy. Navzájem se od sebe učit. Jít se projít s fotoaparátem do města. Vyšlápnout kopec při východu Slunce. Trpělivě čekat na divokou zvěř pod maskovací sítí. Vymýšlet témata na dokumentování. Prostě zahodit jakýkoliv elitismus za hlavu a být jen fotograf mezi fotografy.

Často se v naší malé krásné zemi o češích lidé baví jako o závistivých a nepřejících. Trollech a nekonstruktivních “haterech”. Já nad námi však pomyslnou hůl nelámu. Myslím, že se mezi námi najde dostatek podobně smýšlejících, kteří fotografií žijí a chtějí ji sdílet s dalšími. Jak jsem již říkal na začátku, spoustu komunit zde neznám. Jeden z důvodů je právě ona zmiňovaná fragmentace. Znáte podobně smýšlející fotografy? Byli byste pro vy sami? Napadá vás, koho kontaktovat, jak na tom zapracovat, co pro to udělat?

Sám ještě ani nevím, jakou formou by to celé probíhalo, kde by existovala jakákoliv domluva, s kým by se co komunikovalo. Zatím je tento nápad v plenkách, ale myslím si, že by byla škoda ho nezkusit realizovat. Možná jsem idealista, ale tenhle nápad se mi honí hlavou už delší dobou a bylo by parádní, kdyby se nám tu něco takového podařilo zrodit a udržet.

Co vy na to? Má to smysl? Jak byste si to představovali?